PRAHA - PORTHEIMKA (BUQUOYKA) - podrobně
Barokní letohrádek
V místech dnešního letohrádku, či v jeho bezprostřední blízkosti stával kdysi nejstarší kartuziánský klášter v českých zemích, založený Janem Lucemburským roku 1342. Klášter byl pojmenován Zahrada Panny Marie a přebývalo v něm 24 mnichů. Den po smrti krále Václava IV. v srpnu roku 1419 vnikl rozvášněný dav do kláštera, vyhnal řeholníky a následujícího dne byly budovy vypáleny. Zříceniny byly ještě za husitství rozebrány, a tak v polovině 15. století nebylo po kartouze ani památky.
Pozemky ležely na půdě několika jurisdikcí, jádro se někdy na počátku 18. století dostalo pod správu jinonicko-butovického statku. Roku 1719 získal část Johann Michael Schäfler. Tehdy na pozemcích zvaných Na kartouze ještě žádné stavení nestálo. V roce 1722 prodal Schäfler tento majetek Kiliánu Ignáci Dientzenhoferovi, významnému baroknímu architektovi. Podle smlouvy se jednalo o "před Újezdskou branou ležící zahradu a kousek pole a k tomu náležející domeček. Dientzenhofer zde mezi lety 172229 vystavěl letohrádek. Jelikož však v té době byla stavba pouze jeho záležitostí a nepodléhala vyššímu schválení a stavebník i stavitel si tedy jen zhotovili plán, který mohl být pak klidně zničen, nedochovaly se žádné plány ani jiné doklady ke stavbě.
Roku 1753 zdědily letohrádek Dientzenhoferovy děti a manželka, ihned jej však prodaly. Roku 1758 koupil zahradu s letohrádkem Franz Leopold hrabě Buquoy de Longueval, zahradu zvětšil přikoupením dalších pozemků a již v té době se zde začalo říkat Bukvojka. Když vše roku 1767 zdědil Johann Nepomuk Buquoy, byl při té příležitosti sepsán inventář, který obsahoval bohatý výčet nábytku, lustrů, závěsů, mědirytin, hodin, obrazů, knih a dalšího mobiliáře.
Johann Nepomuk Buquoy pronajal zahradu v roce 1801 manželům Ticháčkovým, a sice spolu s obydlím využívaným do té doby pro hospodského (dva pokoje, kuchyň, sklep, stáj pro 4 krávy). Zahrada byla napříště určena lidem váženým, bez rozdílu náboženství, přístup sem však neměli špinaví, otrhaní a podezřelí, nebyly zde trpěny pitky, hašteření a kšeftování a zakázáno bylo i kouření. Buquoy měl k dispozici horní patro středu letohrádku, zbytek sloužil pro významné hosty.
Již o tři roky později získali Buquoyskou zahradu s obytnou budovou, oranžérií a skleníkem Ferdinand a Anna Delormovi (říkalo se tam tehdy Delormova zahrada) a objekty využili jako továrnu na cikorku. V roce 1827, po Ferdinandově smrti, přišel ale tento majetek do dražby, ve které jej získali bratři Porgesové z Portheimu, majitelé továrny na plátno a karton, která stála na dnešním náměstí 14. října. Tato kartounka byla v roce 1844 svědkem známých událostí, stávky proti snížení mezd a proti perrotinám, strojům na potisk látek, které dělníci rozbíjeli. Vzhledem k židovskému původu Porgesů muselo koupi letohrádku stvrdit české gubernium. Bylo určeno, že Porgesové smí nemovitost užívat výhradně jako kartounku, v praxi ovšem sloužila jako jejich letní sídlo. Provedli zde několik stavebních úprav, mimo jiné nechali udělat nástavbu prvního patra.
Roku 1855 byla Portheimka prodána Josefovi, Heinrichovi, Wilhelmovi a Eduardovi Porgesům z Portheimu. Jaký byl jejich příbuzenský vztah k předchozím majitelům, se neuvádí. V 80. letech bylo zbouráno jižní křídlo budovy v souvislosti se stavbou sousedního kostela sv. Václava. Celý objekt dále degradoval tak, že mu po roce 1910 hrozila demolice. V roce 1919 byla část zahrady prodána smíchovské obci pro výstavbu domů s malými byty. Roku 1932 žádali Portheimové o povolení odbourat boční severní křídlo jako důvod uváděli, že tak velkou budovu nemohou udržovat. V tomtéž roce se jednalo o exekutivním prodeji, který ale nebyl uskutečněn a Portheimka dostala nuceného správce. Při dražbě roku 1937 se nepodařilo objekt prodat, neboť se nenašel žádný kupec, pak přišla válka a celá budova jen chátrala.
Po válce se Portheimka dostala pod národní správu a sloužila jako nájemní dům. V roce 1947 počaly první opravy střešního patra, vikýřů a komínů. Od roku 1954 užívalo prostory SURPMO, na konci 50. let se uvažovalo o adaptaci na děkanství, k té ale nedošlo. Velkou rekonstrukcí prošla budova v 6o. letech, kdy byla upravena pro Krajskou odborovou radu a Československý svaz mládeže. Až do roku 1990 byla ve správě OPBH Praha 5, nebytové prostory mělo v užívání několik nájemců. Letohrádek využívala zač. 90. l. společnost Porges, která zde měla vlastní rozhlasovou stanici Radio Classic FM, televizní výrobu, designérské studio a galerii s kavárnou Apostrof. Tomuto využití předcházela generální rekonstrukce objektu za projekčního vedení architekta Tomáše Zetka. Poté co společnost skončila v úpadku, získal Portheimku nový nájemce Národní dům Praha. V roce 1992 byl zrekonstruován park. V současnosti má Portheimka širší využití, sídlí zde galerie, různé kulturní organizace i soukromé firmy. Od roku 1964 je památkově chráněna.
V době vzniku byla Dientzenhoferova vila v podstatě osamocenou stavbou s rozsáhlými pozemky, se 400 metrů dlouhou francouzskou zahradou s fontánami a voliérami. Dnes je zde hustá městská zástavba, takže ze zahrad zbyl jen travnatý pruh před východním průčelím stavby, ve kterém byla druhotně umístěna kašna. Naopak zcela zmizely dva kruhové bazény existující ještě v 50. letech 2o. století. Jelikož terén města se oproti 18. století zvýšil asi o 2 metry, celá stavba je poněkud zasunuta pod úroveň chodníku.
Celý objekt vznikl jednorázově jako novostavba podle návrhu K. I. Dientzenhofera. Jak už bylo řečeno, žádné doklady ke stavbě se nedochovaly, aleje zřejmé, že vznikla mezi lety 1722-29. Dnes tvoří letohrádek bývalá střední část, spojovací krček a severní křídlo. Jde o jednopatrovou budovu na obdélném půdorysu, druhé patro je skryto ve střeše. Spojovací krček je jednotraktový na čtvercovém půdorysu, severní křídlo má obdélný půdorys se zaoblený-mi východními rohy. Mnohotvárná kompozice stavby včetně štukového členění se docela dobře dochovala, změna nastala jen v komunikační ose stavby původní vstup byl jinde. Nedochovala se však přízemní boční křidélka a jižní křídlo, zbourané kvůli stavbě kostela v 19. století. Za zmínku stojí freska Bakchanálie od Václava Vavřince Reinera v sále v1. patře. Monumentální freska představuje Baccha na kozlu, jak vede krajinou skupiny tančících satyrů a nymf, hráče na flétnu, na bubínek a další tančící postavy. U Reinerova podpisu je datum dokončení fresky 1729. V letech 1964 - 65 byla freska restaurována.
Text byl zpracován podle knihy "Pražské usedlosti" z nakladatelství Libri, kde se dozvíte mnoho zajímavého i o dalších cca 380 pražských usedlostech viz. naše recenze.
