PRAHA - VYŠEHRAD - podrobně

Areál přemyslovského hradiště, gotického hradu, později barokní pevnost

Hrad na Vyšehradské skále, nazývaný původně Chrasten, byl založen někdy v průběhu 10. st., rozhodně později než Pražský hrad. Nicméně je opředen mnoha pověstmi, o kněžně Libuši, o dívčí válce, o Bivojovi, o Horymírovi a dalšími, a tak vyvolává představu dávných věků, historické prameny se však o ničem podobném nezmiňují. Za vlády Boleslava II. zde bylo klasické přemyslovské hradiště s mincovnou na ražení denárů. Na denárech se poprvé objevuje označení Vyšehrad (vsgra, vissegrad), v písemných pramenech až později. Doba největší slávy Vyšehradu byla v 11. st., kdy se stal na určitou dobu sídlem prvního českého krále Vratislava, jehož nástupci vládli z Vyšehradu až do r. 1140. Přebudování původně dřevěného hradu v kamenný s novými kostely ani zřízení církevní kapituly na Vyšehradě nezměnilo nic v jeho podřízeném postavení k Pražskému hradu. Po polovině 12. st. jeho význam klesal, až Karel IV. z úcty ke svým přemyslovským předkům se rozhodl obnovit jeho význam. Do Korunovačního řádu českých králů, který sepsal, zařadil povinnost vykonat vpodvečer své korunovace pouť na Vyšehrad, kde jsou králi ukazovány lýkové střevíce a mošna Přemysla Oráče. Sám tuto pouť jako první vykonal 1. září 1347. V místě zpustlého románského dvorce dal potom postavit honosný královský palác s vysokými arkádami a při něm domy pro hradní personál, vodovod a školu. V letech 1348 - 50 zbudoval nové opevnění s cimbuřím, věžemi, fortnami a dvěma branami, z nichž do našich časů přetrvaly zbytky brány zvané Špička, kterou v r. 1903 podle dobových pramenů rekonstruoval Antonín Wiehl. Napodobeninou Špičky je bludiště na Petříně. Po r. 1364 se náročně přestavoval kapitulní chrám sv. Petra a Pavla – viz. samostatné heslo . Archeologický průzkum v kostele odkryl základy románské apsidy, která patřila k původní bazilice z doby po r. 1070. Bazilika měřila 110 m na délku a ve své době byla největším sakrálním objektem předhusitské Prahy. Pod podlahou kostela by měla být krypta a v ní ostatky Přemyslovců Vratislava II., jeho bratra Konráda, Soběslava I. a II., zatím však bylo pátrání po nich bezvýsledné. Poblíž chrámu jsou vidět zbytky zdiva bývalého gotického paláce Karla IV., který stál na západní straně, asi v místě dnešní travnaté plochy se čtyřmi Myslbekovými sousošími.

Po vítězství husitů nad Zikmundem v boji o Vyšehrad r. 1420 byly zničeny všechny tehdejší stavby s výjimkou přestavěného kapitulního chrámu a románské rotundy sv. Martina – viz. samostatné heslo . Druhou nejstarší církevní stavbou Vyšehradu byla románská bazilika sv. Vavřince, jejíž zbytky byly objeveny a vykopány při archeologickém výzkumu v r. 1903 za pseudorománským portálem vedle kanovnického domu (staré děkanství) čp. 14. Byla postavena rovněž v 2. polovině 11. st. Z gotických památek se dochovalo obvodové zdivo strážní bašty (tzv. Libušina lázeň) a již zmíněné torzo brány Špička z Karlovy doby. Bašta zvaná Libušina lázeň byla předmětem romantické pověsti o tom, že se zde Libuše koupala se svými milenci a poté je shazovala skalní proláklinou do řeky. Z vysokého ostrohu, na němž stojí tato stavba, skočil podle pověsti do Vltavy kůň Šemík se zemanem Horymírem, kterého tak zachránil od popravy. Horymír se nesmířil s tím, že vladyka Křesomysl odmítl jeho žádost o zákaz dolování stříbra na Příbramsku, neboť lid zanedbával pole. Za vzpouru byl odsouzen k propadnutí hrdla. Šemík donesl Horymíra po skoku do řeky s vypětím všech sil do obce Neumětely, kde padl a kde je také pohřben. Horymírovi bylo po takovém divu odpuštěno. Podobná příhoda se prý na Vyšehradě jednou skutečně stala, když ho napadli Pasovští. Jeden z členů pasovského jezdeckého oddílu zahnán do úzkých skočil prý s koněm do řeky. Byl však zpozorován a ve vodě ubit. Podle pověsti je uvnitř Vyšehradu také jeskyně s uloženými poklady, mezi něž patří: stříbrný kůň, věnovaný knížeti Nezamyslovi horníky z Lipnice, Libušina zlatá žabka a zlatá kvočna s dvanácti zlatými vejci. Poklady prý jednou za sto let kvetou. Poklady hlídá český lev s dvanácti lvíčaty a čeká zde, až bude třeba jít Vyšehradu, který je symbolem české státnosti, na pomoc. Existuje však skutečný vyšehradský poklad. Je to kolekce historických dokumentů a bohoslužebných předmětů z majetku Královské kolegiální kapituly sv. Petra a Pavla na Vyšehradě. Jsou mezi nimi gotické, renesanční a barokní monstrance, procesní kříž, měšní kalichy i obraz Vyšehradské madony. Jde o třetí největší pražský poklad po svatovítském a loretánském. U příležitosti 900. výročí úmrtí prvního českého krále Vratislava a zakladatele vyšehradské kapituly byla v r. 1992 uspořádána krátká výstava tohoto vzácného pokladu v kapli Lobkovického paláce. Nedaleko rotundy sv. Martina je původně barokní kaple Panny Marie v hradbách s kněžištěm v podobě jeskyně, novorenesančně upravená r. 1882 arch. Bedřichem Münzbergerem a Antonínem Baumem. V blízkosti je barokní kaple Stětí sv. Jana v šancích.

Ferdinand III. začal po r. 1650 stavět vyšehradskou citadelu, barokní pevnost, tvořenou vysokými cihlovými hradbami ve tvaru pětihranu se šesti nárožnými baštami. Dosavadní obyvatelstvo bylo odtud vystěhováno. Staviteli byli Italové. Stavělo se podle plánů plukovníka Inocence hraběte Contiho a Josefa Priamiho z Roveratu, staviteli byli Filippo Galduzzi, Carlo Lurago a Santon Bossi. Patero hlavních bašt má za patrony světce Leopolda, Ludmilu, Rocha, Anežku a Pavla, šestá bašta nebyla dokončena. Vnější přístupová brána od Pankráce zvaná Táborská pochází z let 1655 - 56. Kousek za ní je již zmíněná Špička s částí gotické hradby a u ní nízký domek populární spisovatelky Popelky Biliánové, která kromě jiného psala vyšehradské a pražské pověsti a pořádala vycházky po památkách. Vstup do vlastní pevnosti od Pankráce tvoří Leopoldova brána (1676 - 78) postavená podle plánu Carla Luraga. Je zdobena pilastry a štítem se znaky, jejichž autorem je Giovanni Battista Allio. Na protilehlé straně Vyšehradu je brána Cihelná, empirová stavba z r. 1871, zvaná také Nová nebo Hřbitovní. V r. 1742 v době francouzské okupace vybudovalo zde francouzské vojsko kasematy – viz. samostatné heslo . V r. 1883 se Vyšehrad stal součástí Prahy a vyšehradská pevnost byla zrušena. Tehdy byl již jen památníkem zašlé slávy minulosti. Z budov postavených v 19. st. je nejvýznamnější novogotická budova nového proboštství podle plánů pražského stavitele Josefa Niklase. Dvoupatrová budova má nad průčelím trojboký arkýř kaple sv. Klimenta s třemi okny. Kapli vysvětil probošt Václav Štulc k poctě papeže a mučedníka sv. Klimenta a obrázky sv. Klimenta a sv. Václava ji ozdobil malíř Josef Hellich. V objektu je svatební obřadní síň. V r. 1902 se začal stavět vyšehradský tunel, který měl tenkrát spojit předměstí s vlastním městem. Tunel má oblouk o poloměru 85 m, výška je 6 m a šířka 9 m. Po levé straně byla umístěna pamětní deska a při řece vyrostla vížka s rozhlednou.

V r. 1962 byl areál Vyšehradu vyhlášen národní kulturní památkou. V r. 1991 byla část majetku v areálu navrácena vyšehradské kapitule a zbylou část vlastní a spravuje magistrát prostřednictvím samostatné kulturní organizace Správy národní kulturní památky Vyšehrad zřízené v r. 1970.

Vyšehradské sady
V dávných dobách na Vyšehradě žádné stromy nebyly, jen zvnějšku byl prostor obklopen lesy. Po husitských válkách zde vznikaly vinice, zahrady a pole. 18. st. a první polovina 19. století na Vyšehrad žádnou zeleň nepřineslo. První zmínka o zasazených stromech je až z r. 1841, kdy byla vysazena alej akátů při cestě na Tábor, která dnes spojuje všechny vyšehradské brány. Zeleň staroslavného Vyšehradu byla založena převážně v 19. st. a tvoří ji zejména dva původně soukromé parky - Karlachovy a Štulcovy sady, dvě privátní zahrady - zahrada Nového probošství a zahrada Nového děkanství, park Pod hradbami a Vyšehradský hřbitov. Po dokončení hrobky významných českých osobností Slavína na Vyšehradském hřbitově – viz. samostatné heslo r. 1893 vyvstala nutnost důstojné úpravy okolí. To bylo provedeno za řízení tehdejšího ředitele pražských zahrad a parků Karla Skaláka. V letech 1927 - 28 bylo zahradnicky upraveno původní místo knížecího a královského hradu. Vznikl centrální travnatý parter, který byl v r. 1948 ozdoben třemi sousošími Josefa Václava Myslbeka: Lumír a píseň, Záboj a Slavoj, Ctirad a Šárka. První sousoší původně stávalo na novoměstské straně, ostatní dvě na straně smíchovské u pilíře mostu Palackého. Čtvrté sousoší Přemysl a Libuše z novoměstské strany bylo značně poškozeno náletem 14. února 1945 a po náletu dlouho opravováno a připojeno k ostatním až v r. 1977.

Karlachovy sady
Mezi ulicemi K Rotundě a V pevnosti naproti novému děkanství jsou nejrozsáhlejším vyšehradským parkem Karlachovy sady o rozloze přes 1 ha. Leží v nadmořské výšce 230 m. Jméno dostaly sady po tehdejším proboštovi vyšehradské kapituly Mikuláši Karlachovi, který dal impuls k založení sadů. Park byl zprvu oplocený a neveřejný, v roce 1948 byl zestátněn. V r. 1954 započala rozsáhlá úprava, bylo odstraněno oplocení, obnoveny trávníky a cesty. Park byl rozšířen a zpřístupněn veřejnosti. V roce 1999 byla započata rekonstrukce sadů podle projektu arch. Otakara Kuči. Přibližně ve středu sadů stojí socha sv. Jana Nepomuckého (od r. 1895). V místě bývalé strážnice stojí tzv. Čertovy sloupy: tři kusy kamenného patrně časoměrného sloupu starých Slovanů z pohanských dob jsou o sebe opřeny. Celkem váží dvě a půl tuny a dohromady měří téměř 6 m. Materiál granodiorit se nikde v blízkosti nenachází. Při ozáření sluncem vydává lehký zápach síry, a tak asi vznikla následující pověst: vyšehradský kanovník neměl peníze na dluhy z karet, a tak se vsadil s čertem Zardanem o peníze, že odslouží mši dříve, než čert přinese na Vyšehrad sloup z říma z chrámu sv. Petra a Pavla. Čert chtěl podvodem vyhrát, a tak vzal sloup z bližšího chrámu a za to ho sv. Petr srazil do moře. Tak na Vyšehrad přiletěl až po mši, vzteky mrštil sloupem na střechu kostela, až se propadl a rozlomil na tři kusy. Ty skutečně dříve stávaly v kostele až do doby Josefa II., který je nařídil přemístit ven. Jiná pověst praví, že sloup dal vystřelit r. 1420 za obléhání Vyšehradu husity hejtman jménem Čert. Tomu však zdaleka neodpovídaly tehdejší technické možnosti.

Ve východní části sadů je novogotická studna, nad níž je vystavěn pavilonek. Studna neměla vlastní pramen, sloužila jako nádrž na vodu, kterou sem přivádělo samospádem dřevěné potrubí ze studánky na Jezerce, zvané též Libušina lázeň. Býval to nejstarší vodovod v Praze, který nechal postavil Vladislav II. po roce 1140. V sadech rostou vzrostlé lípy, javory, jasany, habry, jedle a túje.

Štulcovy sady
Při ulici Štulcově před novým probošstvím leží park o výměře málo přes čtvrt ha. Založil ho v letech 1873 - 74 probošt vyšehradské kapituly Václav Štulc v souvislosti s výstavbou nového probošství. Neveřejný park býval oplocen. Dnešní podoba parku je z r. 1954, kdy byl upraven podle projektu arch. Jiřího Novotného v souvislosti s otevřením pro veřejnost. Do parku lze vstoupit zachovanou novogotickou brankou se znakem kapituly (dva zkřížené klíče). Opodál je bronzová busta probošta Štulce od Štěpána Zálešáka a v centru parku jezdecký pomník sv. Václava od Jana Jiřího Bendla z r. 1678. Ten původně stával na Václavském náměstí uprostřed kašny a sem byl přenesen v r. 1879. V r.1965 byl nahrazen kopií a originál byl přemístěn do Lapidária Národního muzea.

Park Pod hradbami leží ve svahu nad Vltavou s překrásnou vyhlídkou na Petřín, Malou Stranu a Hradčany. Stráň se začala osazovat stromy v 90. letech 19. st. z iniciativy probošta Karlacha. Od r. 1892 byla stráň upravována podle projektu Františka Thomayera městem, které ji odkoupilo od vyšehradské kapituly. V 90. letech začala jeho postupná rehabilitace v romantizujícím stylu. Zahrada Nového děkanství a zahrada Nového probošství jsou privátní teritoria Královské kolegiální kapituly, které slouží jako užitkové, meditační a odpočinkové zahrady.