LOUNY - CHRÁM SV. MIKULÁŠE - podrobně
Sakrální stavba ve slohu vladislavské gotiky.
Stavební dějiny
Původní farní kostel byl postaven snad v polovině 13. stol. někdy kolem doby založení města. Byl v románském či ranně gotickém slohu a zasvěcen byl památce Povýšení sv. Kříže. Farní kostel byl obklopen hřbitovem a vcházelo se do něj dvěma uličkami. První zmínka o lounském kostele pochází z r. 1332 (26. dubna), kdy král Jan Lucemburský svěřil patronátní právo k tomuto kostelu cisterciáckému klášteru v bavorském Waldsassenu. O lounském faráři Bohoušovi se však mluví již r. 1279, kdy žádal pražského biskupa o dovolení studovat na cizí univerzitě. Dodnes se nám také zachoval inventář lounského farního kostela z roku 1348, který je vepsán do první lounské soudní knihy. Koncem 40. let 14. stol. byl kostel poškozen požárem, a tak r. 1347 postavil Pešek Wandy novou věž. Z tohoto období se zachovala její spodní část s úzkými hrotitými okénky. Současně s přestavbou kostela v 80. letech došlo také ke změně zasvěcení kostela ke cti sv. Mikuláše. Přestavba začala někdy před rokem 1383 a na vnitřním zařízení se pracovalo nejméně do r. 1396.
Roku 1395 dala lounská měšťanka Gutha postavit v novém kostele oltář a v červenci 1396 ještě další oltář, který byl zasvěcen čtyřem sv. doktorům: Augustinovi, Ambrožovi, Jeronýmovi a Řehořovi a sv. Barboře, na počest Těla Pána Ježíše Krista. V té době (1391-1401) byl zdejším farářem známý husitský kronikář Vavřinec z Březové. Malý hřbitov byl roku 1417 s královským svolením rozšířen. Co se v té době zvonů týče byl jeden z nich r. 1454 opravován a r. 1469 je znovu na věži zavěsil mistr Ondřej ze Žatce. Lounský zvonař Prokop slil r. 1456 zvon kostela sv. Mikuláše.
Dne 25. března 1517 Louny vyhořely. Nejbolestivější ztrátou pro město byla zkáza chrámu. Shořela střecha nad lodí a věž od klenutých sklepů výše. Klenby spadly a zdi žár rozrušil tak, že oprava se nedala provést. Proto městská rada ustanovila pro stavbu kostela zvláštní úřad, v jehož čele stáli čtyři měšťané. Ti v Praze vyhledali stavitele mistra kameníka Mikuláše. Ještě před jeho příchodem Lounští pokryli provizorně starý kostel šindelovou střechou a začali vyklízet rum, bořit roztrhané klenby, vybírat cihly, kámen a roztavenou zvonovinu, a jinak připravovali prostor na stavbu nové kostelní lodě. V květnu již byl stavitel v Lounech a slíbil městu, že postaví nový kostel. Nejprve začal tesat nové dveře (portál) do věže ke sklepu. Tím začala oprava věže, která nebyla patrně ohněm vážněji zasažena. V srpnu ale Mikuláš přešel se svou hutí na stavbu radnice. V listopadu 1518 vytesal a vsadil do věže nové dveře. V dubnu 1519 odešel aniž by nový kostel postavil.
V roce 1518 sehnali Lounští pro dokončení kamenických prací na věži kameníka mistra Šrama z Chomutova, který vytesal krance (ochoz) na věži. Lounský malíř Vrtílek namaloval krance na věži a zlatem a stříbrem pokryl reliéfy: kalich, erby a jiné okrasy na nich. Zároveň tesaři připravovali nový krov na věži. Tvůrcem provedení střechy byl tesařský mistr Heliáš z Loun; přidržel se původního tvaru se čtyřmi vikýři. Opravoval se i orloj na věži, který dostal z Prahy nový cimbál a struny, ale o dva roky později byl vyměněn za starý orloj z vyhořelé radnice, který v Kadani opravil tamní mistr orlojník.
Lounští tedy hledali za Mikuláše jiného stavitele, a tak v květnu 1519 delegace městských radních navštívila mistra Benedikta Rejta z Pístova, který jim snad slíbil projekt. V té době (1518) se Rejt účastnil velkého sjezdu středoevropských gotických kameníků v saském Annaberku. Měl rozestavěný chrám sv. Barbory v Kutné Hoře, 1523-30 stavěl zámek v Blatné a v letech 1524-32 vedl též stavbu zámku ve slezském Frankenštejně (dnešní Zabkowice). Ačkoliv na všech stavbách měl spolehlivé políry, přece je musel často objíždět a na stavbu dohlížet. Slavnostní položení základů v místech kostelního hřbitova se konalo 19. dubna 1520 a stavba probíhala pod vedením políra Pavla z Pardubic (pernštejnský stavitel), zřejmě žáka Rejtova. Kamenickou huť vedl pak parléř Filip z Wimpfen, Šváb. Stavělo se kolem zdí starého kostela, které byly bořeny až od 1. června 1523. Kostelní věž byla pokryta v letech 1520-21. V roce 1524 přijel mistr Benedikt na několik dní do Loun (podle staré tradice tehdy bydlel v České ulici čp. 154). Roku 1525 bylo dokončeno obvodní zdivo. Roku 1533 se hotový krov začal pobíjet prkny a r. 1537 jej pokryl saský Materna z Cvikova břidlicí. V letech 1537-38 se klenulo a 12. 7. 1538 byla zhruba dokončená stavba vybílena a domalována od malíře Matúše. Až r. 1540 byla postavena kazatelna a mistr Jan z Loun dokončil kruchtu. 30. října 1534 zastihla mistra Rejta v Lounech smrt a byl tedy pochován ve svém kostele sv. Mikuláše (o jeho náhrobku se zmiňuje ještě v 17. stol. Balbín).
Stavba nového kostela je tedy pozdně gotická: síňové stejnolodí, jižní portál s předsíní zaklenutou baldachýnem, vysoké stanové střechy, kroužená žebrová přetínavá klenba s vysutým svorníkem nad kruchtou, to vše je charakteristické pro tuto dobu.
V lednu r. 1625 přišel do Loun se svými oddíly provádějícími tzv. "lichtenštejnské dragonády" španělský generál don Martin de Hoeff Huerta. Kromě jiného nechal v kostele zbořit samostatnou kruchtu českých literátů a starou archu na velký oltář, na které byly symboly podobojích, nahradil novou, postavenou sochařem z Mostu. Také byly z chrámu vyházeny kosti "kacířů" (podle tradice byly mezi nimi i kosti Beneše Lounského, o němž kolovalo mínění, že byl členem jednoty Českých bratří; v minulém století existovala i pověst, že zlomek kamene v jižní portálové předsíňce, sloužící tenkrát žebrákům za sedátko, je zbytek Benešova hrobu. Kousek zachovaného nápisu: Anno domini .... 1525, kde z dvojky byla později udělána číslice 3, však pověst vyvrací ). Dva roky na to zedníci z cimbuří na věži stesali i reliéfy pozlacených kalichů. Vše se udělalo proto, aby se vymazala jakákoliv připomínka utrakvistické minulosti chrámu. Ačkoli byly Louny ve 20. letech drancovány nejprve Valdštejnským vojskem pak i Poláky a Švédy, nalézalo se ještě r. 1630 v chrámu 35 kalichů a 11 ciborií. Roku 1631 byly v kostele tři oltáře. Velký byl zasvěcen Nejsvětější Trojici, jeden postranní oltář znázorňoval nanebevzetí Panny Marie a druhý sv. Jana Křtitele a Jana Evangelistu. V děkanském chrámu byly stále pohřbívány významnější osobnosti.
Roku 1693 byly do kostela udělány barokní lavice. V letech 1700-08 byly v Praze zhotoveny a v Lounech sestaveny tři barokní oltáře - hlavní a dva postranní. Jsou dílem truhláře Marka Nonnenmachera a sochařů Jeronýma Kohla a Františka Preisse. Obrazy je vyzdobil pražský malíř Jan Jiří Schummer. Zachoval se i model oltářů, který je nyní v majetku Národního muzea a lze ho vidět ve stálé expozici v Lobkovickém paláci na Pražském hradě. Oltáře patrně tak vyčerpaly lounskou pokladnu (stály 6 200 zl.), že už nezbylo na štafírování zlatem a barvami. A tak všechny tři zůstaly nepolychromovány.
Kostel nebyl dlouho nijak přestavován, až v 18. stol. byly při snižování ulice prostory mezi vnějšími opěrnými pilíři na jižní straně ponechány v původní výšce a vyzděny. Před pilíři stávaly také barokní sochy odstraněné při opravách stavitelem J. Mockerem. Z této doby pochází také 18 reliéfových hlav, rozmístěných na cimbuří, vytesaných lounským kameníkem J. Vitvarem. R. 1838 byla překážející hřbitovní zeď, která chrám hyzdila, odstraněna. Počátkem 60. let nechali lounští okna vysázet drahými tlustými skly, které koupili v cizině. Podle Haincovy kroniky shodil vítr v roce 1866 chrámovou střechu a v roce 1868 zapálil blesk věž.
V letech 1885-92 prošel chrám opravou, kterou řídil rodák z nedalekých Cítolib, architekt Josef Mocker. Ten v duchu tehdejšího puristického přístupu k památkové péči odstranil skoro všechnu barokní a pozdní výzdobu interiéru včetně cenných barokních soch, které se do kostela vrátily při dalších úpravách v r. 1936. Po dokončení oprav byl chrám zbaven všech zbytečných oltářů a obrazů, přístřešku nad kazatelnou a do některých oken byla dána barevná skla. Též byly pořízeny nové pseudogotické varhany. V letech 1898-1902 opravoval chrám známý lounský architekt Kamil Hilbert. Oba stavitelé jak J. Mocker tak i K. Hilbert jsou známí především jako vedoucí architekti dostavby pražské katedrály sv. Víta mezi lety 1873-1929. Roku 1928 začala rozsáhlá oprava střechy a krovů. A pak r. 1936 došlo kvůli červotoči, který napadl oltář a sochy v chrámu sv. Mikuláše, i k zaplynování kyanovodíkem (co do rozsahu 2. největší v Evropě). Kostel byl také vymalován, jeho nábytek natřen. 27. 2. 1939 byla v chrámu sv. Mikuláše posvěcená nová Křížová cesta. Také byl pořízen zvon sv. Matěje.
Na poslední generální opravu chrámu sv. Mikuláše se pomýšlelo již v 60. letech 20. stol., ale konkrétní kroky byly podniknuty až v letech 70. Nejkomplikovanější byla jistě oprava krovu a střechy, kde se musely vyměnit poškozené trámy a složitou ocelovou konstrukcí přenést váhu z popraskaných sloupů na obvodové zdi kostela. Tehdy se i původní hrotnice střední sanktusové věže dostala do lounského muzea. Nejvíce práce se udělalo v 80. letech, kdy na zdejším děkanství působil P. Milan Bezděk, který má i výrazný podíl na návrhu moderní úpravy presbytáře a kaple. Na opravě se podíleli zejména kameník Jiří Rusý, malíř prof. Vladislav Mirvald a řezbář František Andrys. Oltář byl opravován v letech 1984-1989. V roce 1990 byla položena nová dlažba, zhotoven obětní stůl, lustr, topení, ... . Prostor pod kůrem byl oddělen skleněnou stěnou a proměněn v kapli Nejsvětější svátosti se svatostánkem.
Vnější popis chrámu
Kostel sv. Mikuláše se skládá ze starší, západní věže a pozdně gotického trojlodí s neodsazeným trojchórovým závěrem. Prostorový typ lounského kostela opakuje sasský prostor kostela sv. Wolfganga v Schneebergu (založen 1516 Hansem von Torgau), který má krátký a široký prostor dokonale prosvětlený. Jižní předsíň svým půdorysně vypnutým průčelím upomíná na podobné předsíně z doby Václava IV. v Chrudimi, Stettheimerovy v Landshutu i Jakuba z Landshutu ve strassburské katedrále, západní portál přebírá myšlenkou Heilmannovskou profilaci z Mostu, avšak mnohé portály jsou již opatřeny nemotornou renesanční profilací.
Věž je čtvercového půdorysu, 9,30 m široká, 61,5 m vysoká, rozdělená z vnějšku třemi gotickými římsami na čtyři patra, uvnitř je bez dělení. Celá je zbudovaná z opukových kvádříků a pískovcových nárožníků bez kamenických ozdob. Vstup má pouze kostelem. Okna dolních pater věže jsou malá, neozdobená, na severní straně v přízemí a v prvním patře původně polokruhem zakončená (lomený oblouk dolního okna byl později vtesán). Hořejší dvě severní a tři západní okénka jsou obdélníková. V nejvyšším patře jsou čtyři velká gotická okna s lomeným obloukem v ostění profilovaná oblounem a žlábkem.
Cimbuří má slepou kružbu na poprsnici ochozu a reliéfy kalichů na středním a zemských i městských znaků na krajních zubech. Z ochozu vystupuje nízké patro s bytem hlásného. To nese vysokou štíhlou sedlovou střechu se čtyřmi nárožními jehlanci a třídílným vikýřem, ve kterém byl umístěn orloj (cimbál či cimbály někdejších hodin bylo tam možno vidět ještě r. 1873). Z ochozu věže kontroloval trubač město i jeho okolí. Při zpozorování požáru dával znamení trubkou a vyvěšoval červený prapor. Lounská obec mu nechala na věži postavit i kamna a dodávala dřevo nebo uhlí; komín vystupující ze střechy věže bylo možno vidět ještě před Mockerovou rekonstrukcí. Hlásný míval na věži snad i kozu, neboť jejím mlékem r. 1645 jakýsi hospodář Václav horko těžko uhasil oheň u věžních hodin zapálený bleskem, který do kostela udeřil. Ve věži bývalo v 19. století zavěšeno pět zvonů, Matějka r. 1897 však zná už jen čtyři. Po dvou válkách byla však většina zvonů postupně zrekvírována (1917, 1918, 1942). Ještě v 70. letech zůstaly dva nejstarší zvony v lucerně střední stanové věže. Ale do r. 1994, zavěšen v hlavní věži, zbyl z původních zvonů už jen Mariánský (průměr 730mm, výška 730mm, ladění D2). Podle stejného písma je tento zvon asi současný s cínovou křtitelnicí z r. 1518. Další dva menší zvony se do chrámu dostaly už dříve nejspíš ze zrušených kostelů v severočeské uhelné pánvi. Nejmenší z nich, sv. František (473mm, 465mm, G2), větší zvon, nazvaný sv. Valentin (562mm, 540mm, F2). Oba zvony jsou barokně ozdobeny a r. 1925 je v Chomutově přelil R. Herold. V roce 1994 byly opět zavěšeny všechny tři zvony ke kterým byl přidán elektrický pohon. A konečně 2. července 1996 přibyly do kostelní věže další dva velké zvony, větší Václav a menší Zdislava. Oba ulil pan Manoušek ve své zvonařské dílně v Praze na Zbraslavi. Menší sv. Zdislava byla hotova již v říjnu předchozího roku, průměr má 800mm, váží 325kg, je vyladěná na tón H1. Svatý Václav, největší zvon na věži, váží 640kg, jeho dolní průměr činí 960mm, naladěn je na G1.
Přízemí věže slouží dnes za kostelní skladiště, byla zde zřízena i toaleta. Kdysi tu mohla být sakristie. Do místnosti silně zúžené tlustými zdmi se vchází východním portálem, který je nehoře ozdoben štítkem s písmenem W (Wladislav Jagelonský). V prvním patře se nachází místnost, která se nazývá klenotnice. Vstup z kůru je trojími původními železnými dveřmi. Zde se v truhlách uchovávala městská privilegia, vzácné knihy, kostelní poklady (uloupené Švédy r. 1639), chudinské a obecní peníze i cenné věci některých měšťanů. Modřínová truhla s kováním, do které se cennosti ukládaly, pochází ze 17. stol.
Západní průčelí přiléhající k věži obsahuje portál, který byl již v polovině minulého století zazděn. Nad středem se vypínal velký květ, po stranách vysoké fiály. Nad portálem je třídílné okno, jehož kružba jako u všech ostatních oken kostela má uprostřed, mezi ostatními tvary pozdní gotiky, obrácenou lilii. Po pravé straně vystupuje z průčelí šestihranná věžička na vrchu ozdobena měsícem a hvězdou, jejíž točité schodiště vede na kruchtu a na kostelní půdu. Vchází se do ní jednak zvenčí po krátkém, novou stříškou krytém schodišti, jednak z kaple.
Jižní strana je rozdělena šesti opěrnými pilíři, z nichž oba krajní jsou šikmo postaveny. Jejich ústupky jsou ozdobeny římsami, vršky trojhrannými štítky a kytkami. Jediný rohový pilíř při presbyteriu má výklenek s architektonickým baldachýnem a s kamennou soškou sv. Mikuláše (na přelomu 19. a 20. stol. byla soška ztracena). Mezi opěráky je pět velmi vysokých, tři metry širokých oken, která jsou stejná jako okno západní.
Hlavní portál mezi druhým a třetím opěrákem tvoří malou předsíňku s bohatou síťovou klenbou, jejíž žebra sbíhají po stranách bez konzol do zdí. Celek zakončuje mohutný oblouk v podobě oslího hřbetu. Nad portálovou předsíňkou byla dříve komůrka s dvěma okénky (prý pozdější přístavek), ve které se uchovávaly hudebniny; r. 1899 však byla přestavěna na stříšku se třemi stanovými věžičkami.
Severní strana se svým vzhledem podobá jižní. Její portál leží proti jižnímu, je polokruhový a velikostí i profilováním s ním totožný. Postrádá však podobné výzdoby a předsíňky. Na této straně byla v baroku přistavěna nízká sakristie obdélníkového půdorysu.
Střecha kostela je rozdělená po délce na tři stany. Na tuto konstrukci krovu, oblíbenou Benediktem Rejtem, bylo třeba daleko méně dřeva, než na obvyklou sedlovou střechu. Tato střecha možná symbolizuje stany z proměnění Páně na hoře Tábor. Učedníkům se tu zjevuje Ježíšova skrytá sláva a Petr chce uchovat tento zážitek stavbou tří stanů pro Krista, Mojžíše a Eliáše. Autorem pseudogotického vikýře na východní straně je pravděpodobně architekt Mocker; menší západní vikýř zmizel při pozdější přestavbě.
Vnitřní popis chrámu
Vnitřek kostela, který je plně osvětlen sedmnácti vysokými okny, působí jako prostorný sál. Tři okna jsou vyzdobeny barevnou vitráží. Kratší okno nad jižním vchodem nese nejstarší vitráž z r. 1901, jejíž autorem je moravský malíř Jano Köhler (1873-1941), který na přelomu století v Lounech působil. Pod Madonou a klečícími světci Václavem a Mikulášem je krásná silueta města s dominantou chrámu. Pseudogotickou vitráž na vedlejším okně věnoval průmyslník M. Valtera r. 1912. Zobrazuje Ježíše na kříži mezi Marií, Janem, Magdalénou a sv. Longinem. Poslední vitráž na okně vedle severního okna s Marií, sv. Antonínem a sv. Václavem byla vsazena k miléniu knížete 1929. Lomený oblouk oken může symbolizovat jakoby sepnuté ruce k modlitbě směřující k nebi.
Hladké stěny lodě byly roku 1538 vymalovány mistrem Vamšou, později však byly obíleny. K levému prostřednímu sloupu je přistavěna opuková kazatelna z roku 1540. Je konstruovaná do nepravidelného pětihranu, jehož jednu hranu tvoří sloup. Spočívá na štíhlém pilířovitém svazku, který prohnutými trojúhelníkovými výplněmi přechází ke stranám. Schody s podobně článkovanou stěnou uzavírá portálek s obloukem tvaru oslího hřbetu v renesančním slohu. Je ozdoben rozetami a soškami dvou sedících postaviček kameníků. Před gotizující úpravou kostela mívala kazatelna i dřevěnou střížku, byla ozdobena čtyřmi figurkami a sloupek dole jako otep objímal vzpřímený bílý lev ze dřeva. Na kazatelně, více než na kružbě oken, je patrný motiv jetelového trojlístku, který je už od dob irského sv. Patrika symbolem Boží Trojice. Ačkoli je rostlinka jedna, přece má tři lístky.
Podle projektu Benedikta Rejta byla na šesti pilířích a na konzolách při zdi vztyčena pozdně gotická kroužená přetínavá (síťová) klenba. Tato klenba je poslední, kterou stavitel Rejt projektoval. Žebra vybíhají přímo z pilířů a ze stěn a setkávají se v každé lodi ve čtyřech kruhových hladkých svornících. Pouze nad kruchtou se sbíhají do visutého svorníku, jehož nynější ze dřeva vyřezané květy a lupeny zakrývají starší opukový svorník. Klenební žebra tu už nemají význam hlavně opěrný a technický, jak je tomu v raně gotických chrámech. Ale spíše představují Petrovu síť - církev připravenou pojmout všechny lidi, podobně jako učedníci ulovili 153 tehdy známých druhů ryb.
Kruchta z roku 1540 zaujímá prostor na západní straně vedle věže. Podél ní a na začátku hlavních zdí kostela pokračuje kůr pavlačovitě. Jeho poprsní zeď zdobí uprostřed slepé kružby městský znak. Na úzké pavlači krovu bývala sedadla literátů ozdobená rozličným malováním. V těchto dřevěných lavicích vepředu sedávali latinští zpěváci, kdežto na kamenných sedadlech v pozadí mívali místo čeští literáti. (Možná tři části dřevěných středověkých lavic, tradičně připisovaných našemu kostelu, které je možno vidět ve stálé expozici lounského muzea, jsou jedinou dřevěnou gotickou památkou zařízení chrámu.) Dnes na kůru stojí pouze novogotické varhany, které tu koncem roku 1887 postavil známý pražský varhanář Emanuel Štěpán Petr. Romantický nástroj má sice jen dva manuály a 20 rejstříků, ale disponuje měkkým, širokým zvukem, který odpovídá tehdejšímu ceciliánskému pojetí chrámové hudby. První varhany do kostela zakoupil Jan Dlouhý r. 1593. Pak byly r. 1642 (či až 1664) od Enocha Jáchymstálského pořízeny velké barokní varhany.
Renesanční portál, který kdysi vedl z presbyteria jižní lodi na ulici přes nevelkou dřevěnou předsíňku mezi opěrnými pilíři, je zazděn. Na širokém vlysu pažení vycházejí italizující rozviliny z dvou dračích hlav. V něm je zazděn jediný zachovaný náhrobek v kostele. Je složen ze dvou bronzových desek zapuštěných do mramoru. Patří pánu Janu Hruškovi z Března a je dílem pražského zvonaře Brikcího z Cimperku. Na horní obdélníkové desce leží nahoře rytíř v brnění mezi dvěma svícemi a je zde i autentický nápis: LETA 1568. TEN AVTERY PO PAMATCE ROZESLANI XII APOSSTOLV. DOKONAL SWVG CZASNY ZIWOT, VROZENY WLADYKA PAN YAN HRVSSKA Z BRZEZNA EC. GEHOZTO TIELO WTOMTO MISTIE ODPOCZIWA, OCZEKAWAGE WESELEO ZMRTVYCH WSTANI. AOSLAWENI SWEHO. PAN BVOH RACZ DATI DVSSY GEHO WIECZNY ZIWOT. AMEN. Tento náhrobek byl do roku 1884 položen v dlažbě v dnešní kapli, potom našel místo v zazděném vchodu do schodišťové vížky a do tohoto portálu byl zazděn až r. 1989.
Východní stěnu kostela vyplňují tři barokní oltáře. Celé jsou ze dřeva a nepolychromované. Jsou dílem sochařů Jeronýma Kohla a Františka Preisse a truhláře Marka Nonnenmachera. Vlastní oltářní obrazy byly dodány roku 1704. Čerpají ze starší domácí tradice, v obraze Nanebevzetí z malby Škrétovy, figurální typy apoštolů a svatého Mikuláše připomínají Petra Brandla. Hlavní oltář, vysoký asi 17 m, tvoří dvoupatrovou architekturu na dvojnásobném podstavci, který je ozdoben festony i andílky v četných orámovaných výplních. Mezi vysokými točenými sloupy ovinutými listím stojí na ozdobných konzolách ve výklencích nadživotní sochy sv. Vojtěcha a Mikuláše. Socha sv. Vojtěcha jen úsporným gestem žehná, jak měl Preiss ve zvyku znázorňovat tohoto světce. Uprostřed je veliký obraz Narození Páně. Druhé značně menší patro tvoří rám obrazu Nanebevzetí sv. Mikuláše. Po jeho stranách stojí sochy sv. Kateřiny a Barbory a sv. Václava a Leopolda. Svatostánek, dnes postavený před oltářem, není původní, ale na své místo se dostal někdy v 19. století.
Oba postranní oltáře, o trochu nižší (asi 12 m), mají na svou dobu velice moderní ztvárnění: andělé stojící na nich drží dva ohromné akantové rámy, do jejich přebohatých rozvilin se vplétají menší andílci. Na jižním oltáři stojí po stranách sochy sv. Jáchyma a Alžběty, ve výklenku je Ecce Homo a obrazy Kázání sv. Jana Křtitele a obraz sv. Jana Evangelisty. Na severním oltáři stojí sochy sv. Josefa s Ježíškem a Anny s Pannou Marií, ve výklenku Pieta a obrazy Nanebevzetí Panny Marie a Nejsv. Trojice. Všechny obrazy jsou původní, kromě medailonu sv. Jana Evangelisty, který je kopií zničeného díla z minulého století (či snad starší obraz téhož svatého19 ). Tyto dva vedlejší oltáře patří mezi největší a nejstarší akantové oltáře v Čechách. Jsou dokladem slohově pokročilé tvorby Preissovy dílny. Před oltáři je barokní kamenná ohrádka, za kterou se dá projít třemi zamřížovanými vrátky. Mezi ohrádkou a oltáři stojí při stěnách dvě barokní zpovědnice.
Radikální přestavba interiéru kostela architektem Mockerem odstranila r. 1884 i 7 postranních oltářů. Nejkrásnější a největší, zasvěcen sv. Šebestiánovi a sv. Rochu, stával poblíž sakristie; byl černě natřený s bohatým zlacením. Lounští ho nechali postavit r. 1682 od rakovnického truhláře Jana Otty na poděkování za odvrácení moru. Naproti stával bohatě pozlacený oltář sv. Anny z r. 1644 umístěný ke stěně u hudební kruchty. Patřil českým literátům. Na pravé straně kůru latinští literáti měli nevelký renesanční oltář s obrazem sv. Cecilie, který byl později přesunut na stranu hned vedle severní apsidy.
Aspoň některé sochy z těchto oltářů se dostaly z lounského muzea zpět do kostela v r. 1936. Při jejich navracení byly sousoší Nejsvětější Trojice a plastika sv. Anny Samotřetí polychromovány, ostatní jen opraveny a napuštěny hnědou barvou. Roku 1997 byly z prostoru před oltářem přemístěny a zavěšeny na podstavce mezi okny v lodi chrámu 4 sochy nejspíše od Rottera z Loun (1717-1776). Je na nich patrný vliv Matyáše Bernarda Brauna, který v letech 1718-19 působil v nedalekých Cítolibech. Na jižní zdi stojí sv. Anna se sv. Simeonem a na severní straně sv. Zachariáš a sv. Alžběta s malým Janem Křtitelem.
U jižní stěny kostela uprostřed stojí cínová křtitelnice (1518). Je vysoká 1,10 m a stojí na třech rovných nohách s hlavami vousatých mužů a s pětiprstými kopyty. Na obou stranách pláště 0,55 m širokého kotle jsou zapuštěny tři stejné reliéfy: světce s mečem, světce s kalichem a mezi nimi malá postava honce se zvěří; po stranách jsou lví hlavy s kruhy pro přenášení. Na novém cínovém víku z r. 1951 je na špičce dřevěné sousoší Křtu Páně.
Kostelní lavice pocházejí z roku 1693. Jejich barokní výzdobu tvoří rostlinné ozdoby, čela předních lavic jsou dělena sloupky. Na postranicích je půlměsíc ze znaku města Loun. V rohu u severního portálu kostela stojí skleněná zástěna, která odděluje zpovědní prostor. Uvnitř je dřevěná barokní zpovědnice. Vedle zpovědní síňky je zavěšen tmavý dřevěný kříž s Kristem v nadživotní velikosti. Křížovou cestu posvěcenou r. 1939 tvoří čtrnáct dřevěných reliéfů 14 cm hlubokých. Ty vyřezal v roce 1937 sochař František Charvát z Kutné Hory podle obrazů malíře Feuersteina. Rám a pozadí reliéfů jsou z tmavého dřeva a vlastní postavy ze dřeva světlého. V roce 1995 byl nahrazen provizorní procesionální kříž novým. U paty kříže je umístěn relikviář s ostatkem sv. Zdislavy, patronky litoměřické diecéze. O rok později přibylo ke kříži ještě šest svícnů, které jsou rovněž skleněné. Kříž a svícny společně s moderním lustrem (1990) nad oltářem spolu dobře korespondují.
Západní prostor vedle věže pod kůrem je oddělen od prostoru lodí skleněnou stěnou a byl tak při poslední opravě kostela proměněn v kapli Nejsvětější svátosti se svatostánkem. Tabernákl je zazděn, ze stěny vystupují jen kovová dvířka zdobená zlatými klasy. Svatostánek i dřevěný obětní stůl v této kapli jsou u západní zdi. Dřevěné jednoduché lavice z roku 1887 jsou obráceny směrem ke svatostánku. Vedle tabernáklu je pozdně gotický vchod do schodišťové vížky. Po pravé straně nad harmoniem visí polychromované sousoší Nejsvětější Trojice z 1. čtvrti 18. stol. Na levé stěně visí polychromovaná socha svaté Anny Samotřetí od Fr. Preisse a u svatostánku bývá soška Panny Marie.
Na jižní straně je k hlavnímu vchodu připojena skleněná předsíňka pro umožnění prohlídky kostela. Hned za ní stojí kamenná kropenka s dvěma erby Fictumů z Fictum a Štensdorfů ze Štensdorfu.
Barokní čtvercová sakristie přilepená ke kostelu ze severu je s pilastry a obdélníkovými okny. Ukončená je atikovým pásem s oválnými okny a plastickými štukovými poli. Vejít se do ní dá jednak z kostela, jednak z ulice východními dveřmi. Uvnitř je vybavena původním barokním nábytkem, na cínovém umyvadle označeným letopočtem 1765.
Závěr
I laik může obdivovat, jak se v interiéru harmonicky snoubí pozdní gotika s barokními oltáři a nově upraveným presbytářem. Jak moderně na člověka působí střídmá barevná kombinace žlutého pískovce, červených koberců a odstínů dřeva. Jak je vše dokonale prosvíceno vysokými okny. Jen těžko lze uvěřit, že za tu nevšední krásu, lahodící i kritickému oku současného člověka, vděčíme kromě zručnosti umělců vlastně i dávnému požáru, nedostatku peněz na polychromování oltářů a v neposlední řadě i radikální úpravě puristického architekta, při které kostel přišel o řadu barokních a negotických doplňků interiéru. Právem dnes turisté řadí lounský kostel sv. Mikuláše k těm nejhezčím v naší zemi.
