BÍTOV - podrobně

Rozlehlý původně gotický hrad

Hrad Bítov leží na úzkém skalnatém ostrohu, který vytvářejí meandry řek Želetavka a Dyje, jejichž údolí dnes tvoří součást Vranovské přehrady. Pod její hladinou zmizelo městečko ležící v původním podhradí i s farním kostelem sv. Václava, jehož sakristie byla zbytkem románské rotundy.

V blízkosti dnešního hradu existovalo již v 8.-9. století významné velkomoravské hradisko; archeologické vykopávky dokládají přítomnost Slovanů až do konce 11. století. Na starobylé osídlení doby velkomoravské navázal v 11. století přemyslovský kníže Břetislav budováním tzv. břetislavské soustavy strategických hradů, chránících jižní hranici českého státu. V té době, tedy přesněji ve druhé čtvrtině 11. století vznikl v těsné blízkosti slovanského hradiska hrad Bítov. První písemnou zprávu o Bítově nacházíme ve falzu staroboleslavské kapituly hlásícím se k r. 1046, které však pochází z 13. století; o samotném hradě se dovídáme v r. 1185 ze zprávy kronikáře Jarlocha Milevského, kdy Bítovsko za válek mezi moravským markrabětem Konrádem Otou a českým knížetem Bedřichem bylo popleněno českým vojskem.

Správu přemyslovských hradů svěřuje panovník jen vyvolencům. Před r. 1185 moravský a posléze i český kníže Konrád Ota svěřil Bítov Vilému z Pulína, zakladateli kláštera Porta Coeli v Dolních Kounicích. Za Přemysla Otakara II. se Bítov stal správním centrem jednoho ze šesti nových moravských krajů, tzv. župy Bítovské, k níž tehdy náleželo Slavonicko, Dačicko, Jemnicko, Moravskobudějovicko a Telčsko až k pramenům Jihlavy. Hrad byl sídlem úředníků, který měl nad krajem neomezenou moc. Svědectvím o významu Bítova v této době jsou jména kastelánů a komorníků, zachovaná v písemných pramenech 13. století: v l. 1222-28 kastelán Ben de Wetow, v l. 1226-28 Dětřich z Bítova, jehož synem byl pozdější bítovský komorník Hrut z Bítova, který se připomíná zejména v l. 1239-53. Vedle nich vystupuje v r. 1227 jako sudí Bartis, zakladatel města Jemnice Petr, zvaný vladař (zodpovídal za zeměpanské statky), v r. 1233 Beneda z Bítova a v r. 1234 bítovský komorník Vilém.

Hmotné doklady o stavebním vývoji hradu Bítova jsou mladší než písemné zprávy o jeho existenci. Z počátku 13. století pochází nejstarší stavba hradu – velká břitová věž, která je dodnes dochována v západním cípu velkého nádvoří (zčásti pobořená). Podle D. Menclové jde patrně o vůbec nejstarší příklad tohoto typu věže u nás. Věž byla centrem tehdy již kamenného hradu, který byl vybudován v místech dřívějšího hradiště. K ní přiléhaly hradní budovy a zdi, dnes již zbořené a pohlcené stavebními terénními úpravami. Vstup do původního hradu byl z tzv. jemnické cesty, pokračoval přes příkop po mostě (dnes nedochován) do předhradí (nynějšího velkého nádvoří), kde se cesta ostře stáčela proti ostří břitové věže. V předhradí stával na místě nynější svatyně sv. Václava původní velkofarní kostel.

Za válek proti českému králi Václavu I. opanoval Bítov v r. 1223 rakouský vévoda Fridrich, který jej však musel opět vrátit. Od r. 1253 byl na Bítově kastelánem a komorníkem Smil z Bílkova. V l. 1260-68 spravoval hrad komorník Idík z Úpy, předek pánů ze Švábenic, a po něm jeho syn Všebor (do r. 1275). V l. 1278-83 se uvádí jako bítovský komorník Artleb z Dubna a v r. 1284 Jaroslav ze Šternberka. Když Rudolf Habsburský obsadil po bitvě na Moravském poli v r. 1278 Moravu, byl bítovským kastelánem opět Smil z Bílkova, avšak komorníkem se stal rakouský šlechtic Štěpán z Maisavy (Meissau). Roku 1307, hned po vymření Přemyslovců po meči zavražděním Václava III. v Olomouci (r. 1306), se Bítov dostává do rukou pánů z Lichtenburka. Z nich Raimund Krušina z Lichtenburka získal již v r. 1298 hrad i panství lénem od Václava II. a stal se moravským zemským hejtmanem.

Za Lichtenburků, koncem 13. nebo začátkem 14. století, došlo v souladu s novou vojenskou obranou a opevňovací technikou k přestavbě dosavadního hradu v raně gotickém slohu. Spodní starý hrad byl pobořen a na východní straně ostrohu byl vybudován nový hrad, tvořený samostatnou útočištnou věží, palácem s klínovou šíjí a patrně i kaplí. Kromě vlastní hradní kaple vybudovali Lichtenburkové v předhradí pod novým hradem ještě hradní kostel Nanebevzetí Panny Marie, v jehož podzemní kryptě byla později rodová hrobka. Protáhlý areál ostrohu obklíčil pás hradeb. Existence dvou břitových věží stejně jako celková orientace zřejmě souvisí s původní přístupovou trasou k hradu, později změněnou. V té době byl hrad bezpochyby bezpečně zajištěn z východu, čímž strategicky ovládal celý zákrut údolí řeky Želetavky. Jihozápadně a severozápadně se rozkládaly na širokém skalnatém ostrohu hradní budovy, které svou trojúhelníkovou koncepcí připomínají výstavbu královských hradů Křivoklátu či Lichnice v Železných horách. Zachovalé nepatrné zbytky dvorce, původních středověkých gotických střílnovitých okének a zazděný portálek ve sklepech severního křídla dnešního paláce jsou svědectvím rozmachu stavitelství v době Přemysla Otakara II. Raně gotickou podobu s charakteristickou bohatou siluetou si Bítov podržel asi po celé 14. století. Lichtenburkové strategicky posilovali svou moc, o čemž svědčí i založení hradu Cornštejna na počátku 14. století. Hrad byl postaven přímo nad soutokem Želetavky a Dyje, nedaleko od Bítova.

Ve 14. století drželi Bítov Smil, Čeněk (od r. 1331) a Jan (v r. 1343) z Lichtenburka. Moravský markrabě Karel povolil všem třem bratřím, aby si lenní hrady Bítov a Cornštejn rozdělili na tři díly, a Smilovi zastavil Stařeč, Brtnici a Rouchovany. Posloupnost dalších majitelů všech tří dílů z rodu Lichtenburků, v jejichž držení hrad zůstal po celé 14. století, lze stěží určit. Smil a Jan z Lichtenburka se už v r. 1400 postavili na stranu krále Zikmunda a za husitské revoluce bojovali v r. 1420 spolu s bratrem Jiřím z Bítova a s jinými moravskými šlechtici v jeho vojsku pod Vyšehradem. V tomto boji Jiří zahynul a Jan upadl do zajetí, z něhož se však vykoupil. V té době bylo nutno zpevnit fortifikační soustavu hradu na východní straně v místě vstupního předhradí, z hlediska obrany nejcitlivější, dvěma hranolovými věžemi s klínovou štítovou zdí, na které na jižní straně navazuje střelecká zeď s dochovanými strážními (střeleckými) ochozy. Jan z Lichtenburka přistoupil v r. 1421 k zemskému míru na Moravě spolu se Štěpánem, Smilem a jeho bratrancem Jiřím z Bítova a v r. 1434 jej potvrdil znovu. Smil starší z Lichtenburka na Bítově se připomíná ještě v r. 1436. Tehdy však je už také znám Smil mladší a Jan z Bítova na Cornštejně.

Lichtenburkové drželi Bítov ještě celé 15. století. Jejich postavení však bylo ohroženo za odboje Hynka Bítovského z Lichtenburka proti králi Jiřímu z Poděbrad v l. 1463-65, který dal pro výstrahu zničit hrad Cornštejn. R. 1491 propustil král Vladislav II. Jindřichu z Lichtenburka na Bítově a jeho synům Burianu a dalším z lenního závazku hrad Bítov s farou a řadu měst a obcí; současně král potvrdil hradu Bítovu manské právo. V r. 1504 drželi Bítov Burian a Jindřich z Lichtenburka, kteří s Albrechtem z Bítova přistoupili k jednotě moravských stavů. Jindřich zdědil v r. 1499 Vranov a o rok později koupil Cornštejn; Bítov vlastnil ještě v r. 1538.

V té době, tj. koncem 15. a začátkem 16. století, byl hrad přestavován. Přestavba sjednotila jeho starší části, dosud navzájem oddělené, ve dvoupatrový palác nepravidelné dispozice s novou hranolovou věží na jihovýchodě. Současně bylo také zdokonaleno opevnění hradu. Na vlastní jádro navázalo hospodářské křídlo s pivovarem ve druhém velkém nádvoří. V přízemí nové čtyřhranné hlavní věže byl vybudován průjezd, který se stal těžištěm strážní služby a obrany. Také přístup do hradu vznikl v místech, jichž se používá dodnes. Takto upravený Bítov byl považován v r. 1566 za jeden z nejbezpečnějších pohraničních hradů.

Po Jindřichu z Lichtenburka držel bítovské panství v 1. 1545-47 jeho syn Václav mladší z Lichtenburka, do r. 1570 pak Albrecht Bítovský z Lichtenburka a po něm do r. 1572 Jindřich Bítovský z Lichtenburka, jímž tento starobylý moravský rod vymřel po meči. Albrechtův a Jindřichův náhrobek se zachoval v hradní kapli.

Vlivem vývoje válečné techniky ztrácel hrad svůj strategický význam, stával se nepohodlným a byl využíván jen pro hospodářské účely. Svědectvím toho je i přeměna někdejší charakteristické raně gotické klínové věže na vězení. Poslední lichtenburská držitelka nejstaršího rodového zboží Hronoviců na Moravě, Jindřichova neteř Lidmila Miličínská z Lichtenburka, prodala v r. 1576 Bítov se vším zbožím rakouskému šlechtici Volfu Strejnovi ze Švarcenavy, který v r. 1612 prodal panství moravskému hofrychtéři Fridrichu Jankovskému z Vlašimi. Fridrich ]ankovský držel také Jemnici a přikoupil ještě některé další statky. Za Fridricha je na bítovském nádvoří v renesančním slohu zřízeno rozlehlé hospodářské křídlo, v přízemí s klenbami a trámovými stropy, a hradní pivovar. V polovině 17. století Fridrichův syn Hynek výrazně změnil ráz hradu. Byl rozšířen hradní kostel Panny Marie. Po švédských vpádech na konci třicetileté války (r. 1641 a 1645) je vybudován lichoběžníkový hradní palác (tehdy s arkádovým nádvořím) a na něj navazující strážná, tzv. prochoditá věž. Dále je upravena vstupní věž a k ní je vystavěn nový most.

Po Hynkově smrti (r. 1653) přechází hrad na nezletilého syna Maxmiliána Arnošta I. Jankovského. Kvůli psychickému onemocnění, které u něj propuklo krátce po převzetí dědictví, vede správu statků až do r. 1689 jeho choť Alžběta, rozená Scherfenbergová. V této době dochází pouze k opravám hradu; jižní křídlo, založené na samém kraji skalní ostrožny, je zpevněno vysokými kamennými opěráky, které jsou pro Bítov typické.

Dalším dědicem Bítova je hrabě Maxmilián Arnošt II. Jankovský (1689-1736), blízký přítel Josefa I. a spřízněnec s významnými rakouskými rody Dietrichsteinů a Daunů. Jeho choť Kateřina z Lemberka přináší na Bítov proslulou sbírku zbraní a rodovou knihovnu. Maxmilián Arnošt využívá Bítov jako reprezentační letní sídlo se skvělým vybavením obou pater paláce. Po smrti dcery Maxmiliána Arnošta II., Marie Johanny, získává po vleklém sporu Bítov r. 1755 její synovec Maxmilián František hrabě z Daunu. Ten se věnuje intenzivní správě svých statků. Na Bítově je pro něj hlavním finančním zdrojem hradní pivovar, k němuž r. 1770 nechal přistavět u vchodu do hradu hospodu (nedochována). Po jeho smrti (r. 1795) je na nádvoří na místě zasypané studny zřízena kašna, kterou už tehdy napájel dodnes funkční vodovod. Hrad má v této době v podstatě dnešní podobu.

Poslední velkou přestavbu Bítova v klasicistním, později romantickém novogotickém slohu, zahájil r. 1811 Maxmiliánův syn František Josef hrabě z Daunu (1781-1836) s jeho chotí Augustou hraběnkou z Hardeggu. Cílem přestavby byla úprava starého hradu na elegantní a reprezentativní sídlo rodu hrabat Daunů. K nově upravenému hradnímu paláci byla připojena budova kuchyně (severní křídlo), v jižním hospodářském traktu byly upraveny úřednické byty a na místě sýpky je zřízen divadelní sál. Přízemí hradního paláce zaujala velká salla terrena a upraveno bylo i první patro, jehož místnosti dekoroval vídeňský malíř A. Schüller hodnotnými iluzivními malbami (výzdoba tanečního sálu je datována rokem 1853). Velké nádvoří je na severní straně uzavřeno novostavbou empírových kočároven a koníren a současně je spolu s východním parkánem a západní velkou zahradou upraveno na park. Okolní krajina je přeměněna na romantický přírodní lesopark s četnými pseudogotickými doplňky. Kolem hradní cesty byla vysázena lipová alej.

Františkův syn Jindřich hrabě z Daunu (na Bítově 1836-90) opravil a rozšířil hradní kostel, kde dal zřídit rodovou hrobku. Ostatky Lichtemburků dává pohřbít na temeni kopce východně proti hradu, jejich náhrobky a náhrobek Hynka Jankovského z Vlašimi dal osadit do zdi kostela. V kostele byl umístěn oltářní obraz Nanebevzetí Panny Marie a varhany. Po smrti Jindřicha (r. 1890) jeho choť Antonie rozprodala zařízení i unikátní knihovnu, a to i přes protest Jindřichových bratrů Vladimíra a Otokara, posledních členů rodu, kteří poté na Bítově sídlili. Daunové vlastnili Bítov až do vymření rodu po meči hrabětem Otokarem Daunem v r. 1904.

Na nově upraveném hradě se po vymření rodu Daunů rychle vystřídalo několik rodů: Haugwitzové odvezli z Bítova většinu mobiliáře a hlavně bítovskou sbírku zbraní na Náměšť nad Oslavou. Roku 1906 prodávají hrad polskému šlechtici Janu I. Zamoyskému, po němž hrad r. 1908 přechází na Františka knížete Radzivilla. Ten jej r. 1912 prodá členovi rodu posledních majitelů Bítova, sudetskému Němci Jiřímu (Karlu) staršímu baronu Haasovi z Hasenfelsu (1841-1914). Haasové získávají na počátku 19. století rozhodující vlastnický podíl na slavné porcelánce ve Slavkově u Karlových Varů (Haas a Czjzek). Karlovarský průmyslník byl za několik let po sňatku s Olgou, rozenou Dannenbergovou, povýšen do baronského stavu, poté r. 1912 koupil hrad Bítov. Po jeho smrti r. 1914 je jeho syn Jiří baron Haas mladší (1876-1945) odveden do války, na Bítov se vrací r. 1921. Zde je ovládán dvěma osudovými vášněmi – láskou ke zvířatům a náruživostí k celému fraucimóru. Láska ke zvířatům vedla k proměně celého hradu a přilehlého statku v zoologickou zahradu, kde byla chována běžná domácí, ale i ta nejvzácnější zvířata. Dokonce si odchoval mládě lvice Mausi, která mu byla velkou přítelkyní a pravidelnou společnicí při obědě. V r. 1945 byl baron vyzván k opuštění hradu. Namísto opuštění milovaného bítovského sídla zvolil smrt – sám se zastřelil.

Po r. 1945 přešel hrad do majetku československého státu. V letech 1979-91 došlo k rozsáhlé statické a stavební obnově Bítova. Brzy po jeho znovuotevření došlo ke zpřístupnění první části obnovené interiérové instalace pro veřejnost.

V sálech prvního patra vyzdobených novogotickými iluzivními malbami vídeňského malíře A. Schüllera je instalován sourodým mobiliářem a souborem obrazů rakouských romantických malířů z 1. poloviny 19. století (L. Schnorra z Carolsfeldu, K. Russe, Fendiho, Camphausena). Expozice ve druhém patře dokládá zoologickou tradici hradu. Instalovaná vycpaná zvířata pocházejí od Daunů (ptáci), ale zejména od rodu Haasů (světově bezkonkurenční sbírka 51 vycpaných psů z psince barona Haase, lvice Mausi, kočky aj.). Další expozici tvoří hodnotná sbírka porcelánu vyrobeného v porcelánce Haas a Czjzek. Od roku 2003 je znovu po 33 letech otevřena výběrová expozice nejvýznamnějších exemplářů slavné bítovské zbrojnice. Zbrojnice je umístěna do původních prostor, kde byla uložena od 18.století, doložených fotografií z r. 1880. Jádrem sbírky jsou zbraně nashromážděné zejména v době, kdy hrad náležel rodině Jankovských z Vlašimi (1612-1736). Vedle starších prací význačných zbrojířů z konce 16. století představuje také zejména vynikající uměleckořemeslná díla puškařů 17. století. Vedle zájmu o umělecky řemeslně zpracované zbraně reprezentační povahy měli příslušníci rodu zvláštní zájem o technicky nové, nezvyklé řešení palných zbraní. Víceranné zbraně, zadovky, vzduchovky, větrovky. Zbrojnice obsahuje také výběr středověkých zbraní, které vyjadřují vlastní obrannou funkci hradu jako kopí /11.stol./, meče /14.stol./, hradební pušky. Jádrem orientální části jsou předměty zejména z islámské oblasti. Zbrojnice je charakteristická svým romantickým uspořádáním (štíty, dřevcové zbraně) navozujícím iluzi rytířských síní středověkých hradů. Návštěvníkům vřele doporučujeme prohlídku tohoto unikátu naší minulosti. V hradním kostele Nanebevzetí Panny Marie je u oltáře socha slavné Madony Bítovské. Ve velké hradní zahradě se nachází ZOO barona Haase. Při dobrých klimatických (větrných) podmínkách zaznívají tzv. Aiolovy harfy, dochované z dob romantické daunovské přestavby, které se nachází v počtu 8 ks na hřebenech jižního křídla.